Stručná historie 3Dfx - část 6.

listopad 1998

    Celý projekt Avenger se odvíjel od špatné situace Rampage. Bylo zapotřebí začít znova, s čímž souvisela i finanční stránka. Voodoo 2 a Banshee příliš mnoho příjmů nepřinášely a nedalo se očekávat, že by se tato situace mohla zlepšit. Z tohoto hlediska bylo nutné přijít s něčím, co by společnost pod dobu vývoje Rampage udrželo při životě. Bylo nutné zajistit, aby nešlo o propadák, neboť v realizaci Rampage byla budoucnost společnosti. Nebylo možné nadále riskovat a přenechat společnost na pospas neschopnosti OEM výrobců, jako se stalo s Rush a Banshee. To vše muselo být vyřešeno co možná nejrychleji.

    Aby společnost dodržela zvyk uvádět novinky v listopadu, došlo k poněkud odvážnému kroku. Nová Voodoo 3 byla představena a to i přesto, že karta jako taková neexistovala. Uvedení dlouho před jejím vydáním (čehož si společnost byla vědoma) nedělalo dobře prodejům V2 a Banshee, což bylo to nejvýkonnější, co 3Dfx oficiálně nabízela. Přesto všechno byla Voodoo 3 uvedena.

    Přestože Voodoo 3 ještě nebyla hotova, bylo nutné nějakou kartu ukázat. A pokud si ještě pamatujete, jak vypadalo PCB nejrozšířenějšího modelu Banshee, pak asi nemusím připomínat, jaké jádro (či karta) se skrývalo pod samolepkou "Voodoo 3". O nové Voodoo se tedy vědělo. Nyní bylo nutné dodržet několik bodů: připravit kartu co nejdříve, zajistit rozumný výkon za solidní cenu a zajistit prodeje karty.

    Příprava nového jádra nebyla příliš problematická. Bylo jasné, že není možné se nějak dlouho zaobírat vývojem, takže bylo nutné z něčeho vyjít. A při vývoji Avengeru bylo z čeho vycházet. Banshee, ačkoli nešlo o technologický zázrak, byla slušně výkonná, obzvlášť pokud nešlo o aplikace využívající multitexturing. Také její 2D jádro bylo ještě na úrovni. Stačilo několik změn v podobě druhé texturovací jednotky a navýšení pracovní frekvence a karta byla na světě. Změn sice bylo více, ale nešlo -snad kromě podpory SLI- o nic výrazného.

    Aby byla zajištěna určitá kvalita a jednotnost, došlo k poněkud neobvyklému kroku. V prosinci, těsně před koncem roku 1998, skoupila 3Dfx za 141 milionu dolarů, společnost STB. Tehdy byla STB jakýmsi OEM výrobcem levnějších grafických adaptérů (např. S3) a druhořadých přídavných karet. Z tohoto hlediska nebyla STB tím pravým, ale jak už to u výrobců podobného sortimentu bývá, měla společnost zavedené kontakty s mnoha prodejci.

1999 - Voodoo 3 přichází

    Nejen, že od nynějška měla 3Dfx vyrábět své vlastní karty, ale rozhodlo se, že je bude všechny vyrábět sama. Konec s prodeji čipů ostatním společnostem, konec značek jako Monster 3D a 3D Blaster s čipsety 3Dfx. Jenže na produkci takového množství karet nebyla STB stavěna. Také její výrobní filozofie byla jiná, než principy 3Dfx, které preferovaly kvalitu před cenou. Samotná fúze společností se ukázala být mnohonásobně větším problémem, než příprava nového grafického jádra. To bylo prezentováno začátkem zimy 1999 pod názvem Voodoo 3. Byly uvedeny dvě varianty; Voodoo 3 - 2000 (AGP i PCI) a Voodoo 3 - 3000 AGP jako nová vlajková loď. Dvoutisícovka běžela na 143MHz a třítisícovka na 166.

    S novou vlajkovou lodí došlo i na změnu loga společnosti. Od vydání Voodoo 3 přestalo být používáno logo v mnohacípé hvězdě. Přecejen je ale možné na prvních vydaných sériích čipů na staré logo narazit. To ale není jedinou nesrovnalostí. Z několika karet jste se mohli dočíst i toto (-:

    
3Dfx rozšířila své portfolio i o nabídku retail Voodoo 2, později přibyla i PCI varianta Voodoo 3 - 3000.

    Konkurence nikdy nespí, takže je poměrně logické, že s Voodoo 3 se objevila i nová série TNT2 od nVidie, která byla remakem původní TNT. Příliš mnoho novinek ale nepřinesla. nVidia si byla technologického náskoku vědoma a soustředila se spíše na převedení technologicko-marketingových pojmů do reálu. To znamenalo řadič podporující 32MB a vyšší pracovní frekvence. Nespala ani ATi, která představila svůj další krok v podobě Rage 128 PRO, což byl slušný čip, který byl ve své podstatě vylepšením předchozího čipu. Výkonnostně byl na úrovni standardní TNT2. Jenže to už se nVidia vytasila s přetaktovanými variantami, z nichž nejrychlejší Ultra, standardně taktovaná na 150/183, byla jednoznačně výkonnější, než Rage. To se ATi vůbec nelíbilo, takže jako další kartu ohlásila dvouprocesorové monstrum, které má s TNT2 definitivně skoncovat.

Q2 '99 - situace se vyostřuje

    3Dfx ze situace taktéž neměla radost. Mluvilo se o Voodoo 3 - 4000, která by měla podporovat 32bit rendering a AGP4, ale nakonec bylo jasné, že tento čip je kdesi v nedohlednu, takže byla uvedena -již představená, ale zpožděná- Voodoo 3 - 3500, jejíž oficiální verze disponovala širokou multimediální výbavou: TV-tuner, FM-tuner (jen Amerika), podpora audio/video vstupů/výstupů a možnost záznamu videa). Multimedia od 3Dfx nikdo nebral příliš vážně, takže se pozornost upírala pouze na výkon karty. Přesto, že bylo uvažováno o frekvenci až 200MHz, zůstala nová třitisíce-pětistovka na oficiálně uvedených 183MHz. Nedalo by se říct, že pozici TNT2-Ultra nějak ohrozila, ale situaci vyrovnala. Voodoo dominovala v Open GL (Quake III) a ve hrách typu Unreal. Naopak v D3D byla TNT2 díky intenzivní spolupráci nVidie s Microsoftem neporazitelná. Když se později objevily ještě přetaktované verze TNT2-Ultra, které vyráběl především Hercules (190MHz), bylo jisté, že ani Voodoo 3 - 3500 s TNT2-U-OC nic moc nesvede. Stejně jako ATi, i 3Dfx nehodlala situaci jen tak vzdát a začala se plně věnovat projektu Napalm; čipu, který se sérií TNT skoncuje jednou provždy.

Výkon nebo technologie?

    Je jasné, kdo vede ve výkonu, ale kdo byl v tomto roce technologickým leaderem? V roce 1996 to bylo 3Dfx. O rok později Rendition. Se svou TNT převzala roku 1998 štafetu nVidia. Ale nyní? Situace s 3Dfx byla jasná. Proč neexcelovala Rendition? Plánovala Verité 3300, ale dostala se do velmi nepříjemný finančních potíží a v polovině roku '98 se stala součástí Micron group. nVidia se technologicky excelovat ani nepokoušela. Byla na tom lépe než 3Dfx a to jí stačilo. Největším rozdílem byla asi podpora AGP4, ale nebyla to nVidia, kdo s ním přišel první. Pokud se u "gigantů", kteří se projevovali vždy ve výrazných skocích, nyní neobjevilo nic nového, musela to být nějaká ze společností, která byla v pozadí a jejíž tempo bylo stále stejné. Díky stagnaci gigantů se do čela nedostal nikdo jiný, než společnost S3 Graphics, která ve spolupráci s Number Nine vytvořila kartu založenou na čipu Savage 4, první kartu s podporou AGP4. Těsně před ukončením spolupráce těchto společností bylo předvedeno ještě několik méně podstatných novinek.

    A jak si vedla 3Dfx? Přestože se po koupi STB Systems zdála být situace nejhorší pro partnery (Creative, Diamond...), nebyla to zdaleka pravda. 3Dfx všem těmto společnostem zavedla svými kvalitními čipsety velice dobré jméno, takže bezproblémově přešli ke konkurenci a svým dobrým jménem začali 3Dfx tvrdě konkurovat. Koupí STB Systems sice 3Dfx získala vlastní výrobní kapacitu, ale udělal poměrně velkou chybu, protože neposkytla čipy i ostatním výrobcům. Vlastními kartami tak mohla snadno určit úroveň, prodejem čipů vydělávat a zamezit tak partnerům v přechodu ke konkurenci. Dalším průšvihem byla nenaplněná idea využít kontaktů STB v prodeji OEM karet. 3Dfx se snažilo produkovat hi-end a -přestože byl levnější, než třeba produkty nVidie- nebyl dostatečně levný pro OEM trhy.

    Zapomenutý Diamond ztráta 3Dfx postihla nejvíce, takže poskytl své výrobní kapacity k prodeji. Společnost S3 stále viděla v kroku 3Dfx výhru a šance využila. To byl ale pro ni začátek konce. Diamond byl totiž hi-end. A to se od produktů prodávaných pod touto značkou čekalo. Jenže řešení S3 Graphics tomu neodpovídala. Pokud totiž S3 prodávala jen OEM výrobcům (jako např. STB), tak ti měli zaručen pro svůj levný sortiment odbyt. Kdežto Diamond byl výrobcem toho nej a prodeji nepříliš excelujících eS trojek se spíše zkompromitoval. Společnosti S3 poklesly tržby a nastala jí obtížná doba. Proč to ale takto rozebírám? Jenom pro zdůraznění této absurdní situace; totiž: 3Dfx vlastnila jednoho z největších OEM výrobců grafických karet S3 a S3 vlastnila jednoho z největších výrobců retail-boardů 3Dfx. A to bylo více než špatně. Osobně věřím, že kdyby byla situace opačná (3Dfx vlastnila Diamond a S3 vlastnila STB Systems), byly by tu dnes společnosti obě a v plné síle.

    Aby 3Dfx zlepšila svoji situaci, rozhodla se vyrábět i levné karty založené na méně povedených čipech. Tak vznikla série Velocity. Ta se přecijen na OEM trzích ještě chytla, takže šlo o jeden z mála správných kroků, které společnost tento rok vykonala. Slabší Velocity 100 disponovala 8MB SGRAM a pracovala na frekvenci 143MHz. Založena byla na čipech, které měly částečně deaktivovanou jednu (z celkem dvou) texturovacích jednotek. (dopl. 11.4.04: TMU byla deaktivována z důvodu správy paměti).

    Druhá varianta se stačila rozšířit méně. Nazývána byla Velocity 200. Měla aktivní obě TMU, ale taktována byla na 125MHz (levnější paměti). Celková kapacita SGRAM byla 16MB. Přes mírně nižší takt dokázala dvoustovka ve většině her (díky 2 TMU) porazit rychleji taktovanou Velocity 100.

    3Dfx nakonec situaci zvládla. Série Voodoo 3 zkrátka byla oblíbená. Mělo to mnoho příčin. Bez diskuze to byla zpětná kompatibilita s hrami pro Voodoo a Voodoo 2. Dalším bodem byla cena. Oproti předraženým TNT2 byla V3 dostupná i těm, kteří měli hlouběji do kapsy. Výborný krok byly PCI verze. U řady 2000 byly dokonce stejně rozšířené, jako AGP varianty! nVidia sice taktéž nabízela PCI verze TNT2, ty však byly mnohem dražší, než původní AGP. Situaci taktéž pomohly OEM prodeje, které zaručovaly nízké výrobí náklady (pomalé paměti) a slušný odbyt u značkových společností, které rády viděly značku "3Dfx Voodoo 3" i ve specifikacích vých levných počítačů. A v neposlední řadě přidala k celkové oblíbenosti vysoká kvalita výstupních filtrů, které zajišťovaly brilantní obraz. To vše ale stále neznamenalo výhru.

    Když ATi i 3Dfx usilovně pracovali na TNT2 killeru, objevil se Matrox se svojí novou G400. Snad nikdo by nečekal, že po vydání tak pomalých karet, jakými byly G100 a G200, dokáže Matrox technologicky a výkonnostně převálcovat TNT2. G400 totiž byla první kartou, která plně podporovala DirectX 6, tedy 32bitový Environment Bump-Mapping, který dosud nikdo neměl. Nízký rozdíl mezi výkonem v 16 a 32bitech dokázal z G400 udělat TNT2 killera. To ale už nikoho nezajímalo. Na scénu totiž přišlo něco, o čem se sice vědělo, ale nikdo nečekal tak brzký příchod a tak reálnou skutečnost. Už bylo jedno, jestli je lepší TNT2, Voodoo 3, Rage 128 PRO, nebo Matrox G400. Všichni už vnímali tyto karty jako zastaralé, pomalé a nemoderní...

Ale proč předbíhat, tento díl už je dlouhý dost. Zas někdy příště....